Pholívka

Jsem si zas někde přečetla, jak je Phở Bo zdravá a musela jsem ji hned (cca za 2 roky) zkusit. Pozdě, ale hipster.


Dragon II, náměstí Svobody, Brno, 10 hodin dopoledne. Vejdu nenápadně, tonetky v zaplivaným pajzlíku, tenhle interiér by nenainstaloval ani Bohdan Sláma. V kuřácký části je dětská židlička.


Dobydén, prosim. - Stále telefon u ucha a když objednám hovězí polévku strašně zařve Fóbo.


Platím a beru si lžíci a ubrousek.


Ani si nesundám bundu a přilítne mi asi tak desetilitrová mísa a talířek se zázvorem, česnekem, citronem a čili. Mňamka. Bujónu i glutamátu se v tuhle chvíli prostě přestávám bát.


Posádka se skládá z vietnamského sympatického personálu, dvou dědků a jednoho cyklisty. Jsem suverénně nejmladší. Slyším: "Jo, preso a rum."


Jdu si pro vidličku a další tři další ubrousky.


Přijde paní, chybí jí zub, ale zdraví přívětivě. Všimla jsem si toho už dřív, spousta těch našich knedlíků Vietnamcům prostě tyká, jak kdyby to byli dvanáctiletý děcka. Pokud jsou to štamgasti a tykání je oboustraný, pak je vše v pořádku a nadmíru sympatické. Jinak je to spíš projev buranství. Každopádně paní přijde, vytasí zub a říká: "Ahoj Maruško!" a Maruška: "Ahó, co sidaš?"


Dávám druhej kousek čilipapričky a zvedám čelist ze zamořený země. Upadla mi huba.


Další starouš o hůlce a slyším jen: "Déte to do té piksly. A pro mě tu hovězí polévku a vodku."


Říkám si, dopiju a jdu. Ubrouskem si utírám zapráskanou bundu. Po půlhodině se loučím s prázdnou miskou, na talířku zbyl jen poslední kousek papričky a vymačkanej citron.


Měla jsem prostě náladu na tuhle polívku. Splnilo se. Snad víc než polívka mě uspokojila atmosféra toho nejkrásnějc zaplivanýho bistra široko daleko.

Co jsem to chtěla říct z minula? Už nevím, radši vám příště řeknu, proč jsem byla ráno v posilovně.


Nasedanou.

Když máš na čele berušku

Poslední free týden než začne škola.

Tak, trapný první věty máme za sebou a teď vám chci říct, že jsem včera byla na první lekci večerního cvičeníčka, zcela dobrovolně. Říkala jsem si, že to bude fajn protahovačka takhle večer, relax a třeba se tam seznámím s místníma tetkama... A tak abych udělala dojem, nevzala jsem si na sebe nic jinýho, než ponožky s dírou a tričko na ruby. Nedokážu si to vysvětlit.

A pak, dnes na nákupu v Coopu... Vítr a moje rozpuštěný vlasy se celkem cuchaly, tak mi vůbec nepřišlo divný, že mě na čele něco šimrá. Viděla jsem snad i nějakou tečku tak periferně, ale to se občas stává. Až u regálu s bramborama jsem si všimla, že mám na čele berušku. Vlastně jsem si nejdřív všimla, že u regálu s bramborama mají zrcadlo. Proč?

Minule jsem slíbila něco jakože příště řeknu, proč mám nataženej sval, ale radši vám příště řeknu, proč jsem v pondělí držela půst.


A pokud neumřela, žije mezi bramborama dodnes.

Čára Boskovice

Here we go.

Je tomu víc jak 5 let, co existuje můj Runaway. Bylo na čase to dát zas trochu do kupy.
Poslední dva roky se nechtělo moc psát, sem tam nějaký kupé, fajn, sranda, ale chybělo mi to. A proto čára a další kapitola je tu. 

Mustr nemám, ale psát se mi chce. 

Abych to uvedla na pravou míru, po všech těch Amsterdamech, Prahách, Madridech a Brnech jsou to Boskovice. Je to zase runaway, ale tentokrát trochu jinej. Prostě tu bydlím, prostě tu žiju. Tak se to prostě stalo. Brno mám blízko a na jeden kopec koukám z okna.

Končí mi možná poslední prázdniny v životě, oh wait, kolikrát už jsem to říkala?

"Lucie, a co jinak?" - "Jinak dobrý."


Pomalu se v tomhle městě aklimatizuju, přeci jen, je to Morava, malý město. Na chlup stejně velký jako moje domovina, Mejto bude vždycky Mejto! Není to tak úplně easy začít v novým malým městě, když tu i souseda Chlupa a Klíče znáš jen podle jmenovky na dveřích (doufám, že si to náhodou přečte nějakej boskovičák a řekne jim, jak jsou slavný), ale já to nějak dám. Je to osvobozující na jednu stranu. 
Cože? Proč Boskovice? Protože můj milý. Ten byl taky na dlouho chudák jedinej, koho jsem tu znala. Ale jsem tu už nějakej ten měsíc a začíná se to fakt rozjíždět. Tak jednou za týden pozdravím na ulici paní z kasy na vlakáči. Pamatuje si mě, protože mám studentskou slevu jen do Skalice...

Venčit se jezdím do Brna, mám tam svý studentky (ahoj Niki) a samozřejmě aspoň jednou do měsíce za rodičema pro vajíčka, do LaCasy na kafíčko a tak. Červencovou prázdninovou novinkou je můj přivýdělek v legendární Kafírně. O tom jindá, páč to je kapitola, děcka! :)

(...)

Mlha pomalu stoupá nad krokodýla. To je kus vyříznutýho lesa tady na obzoru, na kterej koukáme každej den a vypadá jako krokodýl. Půjdu nakoupit do Coopu, kličky mezi důchodcema a uvařím něco zdravýho. Pro dnešek stačí, děcka, dobrá čára, né?

Příště vám povím, proč mám nataženej sval :)

Dejte si dnes nějaký dobrý kafe, ale ne nějakou sračku, udělejte to a myslete při tom na mě. Dejte radši tři pětky než 8 korun z plasťáku. Fakt! Bude vám líp, vzpomenete si! - BEZ MLÍKA!
(zkouška ovcí)


Díky čau.

Lucie

Kupé v Holandsku II.

A tak se poznáváme. Jména jsou to nejmenší.

"Ty hele, neříkala jsi včera, že jsi z Bruselu?"

"No jo, tam teď bydlím a studuju, ale mamka je z Irska a taťka z Libanonu. Doma jsme mluvili vždy anglicky, ve škole francouzsky a teď jsem tu s tebou na kurzu nizozemštiny."

- Co se na tohle dá říct? Že já jsem z Mejta, táta z Vinic a mamka z Voděrad?

Je nás tu rovná stovka. Třicet zemí.
Chudák Ind poprvé v Evropě, švédský stoly, takže si na talíř napatlal burákový máslo se salámem. Hovězí vynechal.
Kdyby nepršelo, tak dnes nic nenapíšu. Možná proto se tu spisovatelům tak daří.

Je tu jeden chytrák, král králů, všechno ví, všude byl a neskromně nás přišel ohromit svým: "Jullie komen uit Tsjechië? Strč prst skrz krk."
Ok.

Kupé v Holandsku I.

A tak jedeš. Tentokrát žádný kupé, ale dálkař bus. Každá cesta má svůj příběh.

Karel a Karel hadr.

Karel starší: "Kde máte kopii jízdenky? Cože? No to musíte mít, kam vám teď nalepim nálepku od zavazadla? Na ruku za trest." PLESK.

Směju se.

Starší: "Jdu počítat. Raz, dva, SIT DAUN! Raz, dva,... Ještě ten Bříza jede, čekáme na něj?"

Mladší: "No jo, ten volal, že přijede možná trochu dýl. Zácpa nebo co."

Přiřítí se potetovaný zpocený střední věk se slovy zasraný spoje, zasraný silnice, sedne si a jedem. Celkem pěknej večer, teplo, léto. Za Norimberkem začně pršet a já si připomenu, kam jedeme.

Starší: "Dvacet minut pauza. Cvajcik minut pauze. Tventy minits pauze."

"A jak jsme jeli do toho Londýna, tak to byla malá lodička, ani se mi nezvedal žaludek, asi dva tisíce tři sta pasažérů, to se ani nehlo.Čoveče, ale ty ženský... To bylo jako lepší společnost, víš, no ženský no."

Znáš takový ty lidi, co na co šáhnou, to se zprasí? Tak to já nejsem. To je Monika. Skóre Praha - Utrecht - jedna Crocska na hlavu paní za námi, zapomenutá významná kšiltovka, igelitka s Crocsama na pánovo rameno přes uličku, 0,7 litrů bílého vína na podlahu Eurolines, celej bus a moje peněženka voní jak kravinohorskej sklípek, iphone jak od Spidermana a já si jen roztrhla botu.

Jsem totálně v šoku, když nás v Utrechtu vítá déšť, sedmnáct stupňů a devět euro za úschovnu.

A tak trávíme tři hodiny a dvě espressa v Julia's a znovu bus. Do lesa. Bála jsem se, že ten v Holandsku není. Je.

"Hoi, hoe heet je? Waar kom je vandaan? Hoe lang studeer je al Nederlands? Ben je hier voor het eerst?"


"Hoi, hoe heet je? Waar kom je vandaan? Hoe lang studeer je al Nederlands? Ben je hier voor het eerst?"


"Hoi, hoe heet je? Waar kom je vandaan? Hoe lang studeer je al Nederlands? Ben je hier voor het eerst?"


"Hoi, hoe heet je? Waar kom je vandaan? Hoe lang studeer je al Nederlands? Ben je hier voor het eerst?"


"Hoi, hoe heet je? Waar kom je vandaan? Hoe lang studeer je al Nederlands? Ben je hier voor het eerst?"


"Hoi, hoe heet je? Waar kom je vandaan? Hoe lang studeer je al Nederlands? Ben je hier voor het eerst?"

Kupé V

Příběhy nekončí, milí, každá cesta má svoje kupé.


Sobota ráno, lehká hlava, jedu od rodičů, takže v tašce dvacet vajec a dva zapomenutý a znovuobjevený svetry. Vagón plnej, ale přitisknu se na stěnu a nechám projít dav (bojim se o vajíčka) a vracím se. Častá chyba je nezalízt hned do prvního kupé, kde je pár míst mezi krosnama a s nadějí volnějšího, se snem prázdného kupé jít dál.

Vlezu do třetího kupé, dobrý den, máte tu volno a sednu si naproti velice zvláštnímu staršímu páru, jež poutal mou pozornost již pár vteřin předtím a to především barvou vlasu oného muže.

Tři zlaté vlasy děda Vševěda, napadlo mě hned. Ale nebyla to ani blond, ani šedá, byla to spíš žlutá. Jo, žlutá jako kyblíček, který byl moje značka ve školce.

A tak si sedím a už tuším, že tato cesta nebude jen tak obyčejná. Nedávám si sluchátka.


„A dal ti Kuba tu dvacku? Za nocleh?“

- „Seš vychrtlá.“

„Vychrtlá? To sem no. Kdy máš narozeniny? Že bych šla na hřbitov a tam ti nasbírala kytky, hahahahah.“


A tak bystřím, Vševěd tak přes padesát určitě, díra na červený kostkovaný košili, klíče cinkaj u pasu, věčnej úsměv, boty masiv, ale očividně z dob normalizace, vlasy žlutý na Ivánka a tak vůbec, připomíná fanouška Plastiků z první řady.

Oba mají ruku na stehně toho druhýho.

Ženská velký brýle, takže velký oči, obarvený tmavý rozhašteřený vlasy, trošku Janis, vychrtlá a o něco míň vrásek než Vševěd.


Zvoní telefon.


„Ty kozo, čau kozo, dělaj chujoviny, co vaříš?“

- „Ať něco dobrýho pošle telefonem.“

„Prej máš něco dobrýho poslat telefonem, hahaha, to je čurina. Na...“

- „Zdar kozo, co že? Néé. Čekám na dopis, jestli mám pojištění od státu. Noo, sedmičku no, Iveta mě ale ruinuje, jsem hubenej, já ti dám zas tu kozu. Pak budou Svitavy, prdel Moravy.“


Dnes je to nejen příběh z kupé ,ale taky příběh z uličky, hlas se line celým vagónem - „Dělej vole, vstávej, už je Ústí dopiči, děléééj vé, vzbuď se, vstávej kurva voe!“ - Pak už jen představa mávnutí rukou a bouchnutí dveřmi.


„To jsou Ervíni, stojí a čumí, ale aby vylezl, to né. ... To je hezký, podívej... Tady musí být hadů! No, ještě řekni, že v lese nejsou hadi! Zmije!“

- „Sama seš zmije, hahahah.“

„Hahahha. Co ti řekli za ty přestupky?“

- „Ale nic.“

„Když seš blbej, tak seš blbej. Podívej, toho sněhu tady, to u nás vůbec není, ty jo.“

- „Sis měla vzít lyže, hahahah. Nebo boby. Hlavně abys zastavila, to je jedno vo co.“


(projíždíme Českou Třebovou)


- „Tady bydlí samej cigoš.“


„Kecáš!“

- „Tohle je všechno jejich, tyhle baráky, cihlový. A tady se to stalo, tady jak tam strčil tu botu. To byl takovej okamžik... Dostal tři roky a pak ho pustili za dobrotu. Jdu se vychcat. Pomalu se oblíkej.“


„Jsem na něj zvědavá a je to od tebe hezký. Bude mu 39 né si říkal a jí bylo kolik? Čtyři a půl? Třeba se potkáme s tvojí manželkou, hahhaha.“

- „A proč ne! Letos ji bude 60. Ale už od 79 s ní nejsem.“

„Jsme měli jí hrát šipky dnes, ale ona čuměla ty vole, víš o čem mluvím.“

- „Nevim.“

„Tak jdi do prdele... A to už je vono? Tady je sněhu! U nás vůbec a koukej na ty hory, to je nádhera (jsme kousek řed Svitavama), teď už jsme tam? Jo, to je vono? mějte se hezky, nashledanou!“


Rozloučila se sympaticky, podívala na mě velkýma očima a chvilku předtím mě švihla rukávem, když se oblíkala „Hahahahha, jé pardon!“. S jejich odchodem spolujezdec u okna okamžitě začal větrat, což podle mě bylo spíš pózerské gesto, protože jediné co bylo cítit, byl kouř z cigaret a tomu borcovi čouhaly z kapsy elemka.


Z uličky se ozvalo: „Pro...(škyt) sim vás, tohle už už je Ústí, neboooo?“


Svět je plnej. Napadá mě, že cizí hovory se neposlouchají, ale kdyby jsme to dělali, máme prázdný knihovny.




Věnováno Českým Dráhám.

Zvyšujeme důvěryhodnost

Protože máme rádi levný věci z druhý ruky, ale hlavně levný.


Sháníte napínáky na Zetor, plynový kotol, taneční tyč, revolver 357 Magnum, bowlingovou dráhu, spínač řazení, duhovou růži, basgitaru, rodinný dům v Gbeloch nebo jiné nehnuteľnosti, psíka Mažolu, co se ráda mazná, samurajské meče a další vynímočné ponuky? Chcete něco vyměnit za obytný autobus? A jako bonus, pokud máš špatný den a chceš na něj zapomenout, volej kamarátku na telefóne! Je tu pre teba.


A protože Slovenština je sexy. A protože Bobr umí lítat.


Inzercia zadarmo na Runaway!

Neváhej!







http://www.lacnopredam.sk/






Ať už na mě ta taška nemrká....

Kupé IV.

 

Svitavy a já Stephena Kinga na klíně. Pohledem přejíždím plný nástupiště. Bez pohnutí mizí všichni z dohledu, naposled a nejpomaleji vidím snad vojáky.

Taky že jo, jeden z nich slušně ke mně do kupé, dobrý den, máte tu volno samozřejmostí, za to ten buránek co sedí hned u dvěří za celou dobu nezvedl zrak od displeje.

No jo, jenže kanady, maskáče, holá hlava a hlavně ta hlaveň! Přes rameno puška zabalená v palestině a u pasu mu cinkaly náboje, nekecám.

Jo a ještě dvoulitrovka kofoly, abych nezapomněla.

Chlapec tak čerstvých dvacet, buďto velký dítě a nebo velký zvíře z Gazy, říkám si.

V hlavě mám scénáře, co mi šeptá King, jak málo by stačilo k tomu, aby tu pušku vzal a rozsekal celej vagón, jde z toho minimálně respekt, jeden druhýmu hold tak nějak věříme.

A tak čtu dál, okno otevřený, protože 976 stupňů a vlasy, časem i závěs ČD v ksichtě, protože tisíc kilometrů za hodinu. Blbě se mi čte, čehož si vojín všimne a něco mi říká. Hluk mi nedovolí rozumět, ale domněnka mě vyzve k souhlasu. Vojín se jal zavírat okno, které se značně zaseklo. Chvilku se s tím pere, vypadá to až směšně, přes rameno skoro bazuku a nešikovně se snaží silou přervat nevyzpytatelnou techniku Českých drah.

Okno do půlky a vojín se posadí s takovým tím výrazem - no co už, asi to nepůjde, sorry.

Asi tak za dvě vteřiny mu to nedá a zkouší znovu, konečně to nejdřív stlačí dolů (nechtěla jsem mu radit, nebohé chlapecké ego) a pak se do toho opře s vervou afghánského nasazení, nikdo ani nemrkne a vše v kupé ustane na místě, jen chlapec si svírá prst, kroutí se a za chvíli se na mě podívá a řekne: „Sorry, ale do píči!“


„Myslíte, že to může být zlomené?“

Cítím se vinna, ale říkám, že né. Kluk si hned lupne nějakej lupen z peněženky, ale růžovej nebyl. Prý to zabírá hned.

Zapije to kofolou.

Zvědavost mi překřičí ostych a tak se ptám, kam se s takovou výbavou jezdí.

„Sem byl na akci.“

No to jsem chytřejší a hlavně klidnější...

„Airsoft.“

Aha, takže to je jedno z těch děcek, co si rádi hrajou na vojáky. Chlapec se rozpovídal, že za tu akci ušli osmdesát (OSMDESÁT!!!) kilometrů s dvaceti (DVACETI!!!) kily na zádech, že má puchýře, protože jsou mu kanady velký a zapomněl si je vycpat, že pil jen vodu, proto ta kofola, bublinky a cukr a že se střílí plastovýma kuličkama, který dokáží nechat pěknej důlek a modřinu a že to je lepší, než sedět doma u kompu.

No, mně ten jeho samopal nepřipomíná kuličkovku.

Chlapec mele dál.

Říkám, že to je nezvyklý, potkat někoho s takovým kanonem přes rameno.

„Však na mě už několikrát zavolali policajty.“

„Jóóó?“

„Jo, jsem čekal na autobus a nějaká paní mě viděla z okna a zavolala hlídku.“


Směju se...


„Co prst?“

„Pohoda,“ mávne rukou.


Tvrďák, haha. Hlavně, že má vycpaný kanady.

No né, chci říct klobouk dolů, kluk trochu tintítko, přemohlo ho rychlíkový okno, ale mířit, nechat na sebe mířit, tahat špěkatej batoh a dojít z Brna do Svitav, to chce nasazení!

Dozvídám se ještě několik novinek o airsoftu, o zdravotní péči v terénu (jak ulomit větev, která projela tělem raněného), o dalších plánovaných akcích a o vojácích v Afghánistánu. Uf.


A mně šeptal King takový scifi, mezitím airsoft je hrozba maximálně tak pro Klause.


Zbytek cesty nechám knížku zavřenou, po chvilce je mi děsný vedro, ale neodvažuju se pokusit otevřít okno.


„Tak ať se daří a pozor na prsty!“

Kupé III.

„Tak asi tady, né? Nebudem to hrotit. Dobrý den, máte tady volno?“

Průměrná paninka těsně před šedesátkou a s rukou v obvazech, který z ní činily obří kmen s prsty jako pahýlky větví. „Jistě, prosím.“

Růžový tričko kvality bangladéšský pracovní síly, ale s koněm Ralpha Laurena. Růžová růžová. Dvě tašky a růžovej růžovej klobouk se táhly po celý délce kupéčka. A naproti my tři holky, čerstvý, plný srandy a spocený jak koně, protože 628 stupňů Celsia.

„A tady jsem vám holky chtěla ukázat tu hustou stavbu, těsně před Blanskem, vypadá to jako sekta, určitě tam zavíraj lidi a mučej je a venku na takový zahrádce je obří kovová socha nějakýho jejich fýrera. Fakt haluz.“


A paninka to rozjela.


„Ale kdepak, to sú bývalé hutě. Železárenské. Klamova huť. Poslední budovy se zachovaly. O to se zasloužil ten Salm, z rakouského šlechtického rodu, ale to už je snad půl tisíciletí zpátky,“ řečeno tónem pamětníka.

„To byla taká Salmova říše.“ (Já v duchu: „Sámova?“)





Ptám se, koho znázorňuje ta socha, koukám na to vždycky z vlaku a v tý rychlosti nepoznám, jestli je to Masaryk nebo Lenin... No představte si idylku, les, řeku, kopce a najednou třímetrová černá železná kráva v obřím plášti na zahrádce hradu/sekty/kamenodomu s krásnýma oknama... „To je Jiří Dimitrov, ten tu započal ČKD a závody na turbíny, víte, tam se dodnes vyrábió turbíny.“


- Následuje přednáška o turbínách, rezignuju vnímat a jen podotknu, že paninka toho nějak moc ví o turbínách. „To víte, co mě zajímá, to si najdu.“ - „A vy jste u toho někde pracovala nebo pracujete?“ - „Ale né, já su elektrikář!“


„A tu je kraj Lišky Bystroušky... A tady lidi chodíó do kopca lesem a tam je až dědina. A ty tunely tady...“ - Právě projíždíme jedním z asi deseti tunelů na našich dvaceti kilometrech. Scéna jak Smoljakův příběh o vodníkovi u mlýna, protože rachot. „A ty tunely tady, to dělali Italové. A dodnes tu mají tu, družbu. A tady v Adamově, to byli mistři, jak dokázali vystavět ty paneláky ve stráni, tam jsou dva nebo jo, vidíte, tři a za celou dobu vůbec nepopošli To je umění, toto vyprojektovat.“

Jo, to si taky vždycky říkám, jak se tam ty paneláky tyčí majestátně, jako hrady, o tom žádná.


Verunka nevinně prohlásí, že tu byli prosímpěkně dvakrát na výletě a že je to tu strašný.


„A toto je Blanenský tunel, má tři kilometry.“ - Tři kilometry? No nebudu oponovat, ale to má asi těch deset tunelů dohromady. „A co studujete, holky?“

„Jazyky, Nizozemštinu.“

Spráskne ruce - „Jé! To je tak na vdávání do Holandska! Jednou si mě jeden chtěl vzít, to bylo v osmašedesátém, na dovolené v Jugoslávii, takový pěkně stavěný, hranatý.“


Tunel.


„A když jsme u toho, kamarád mého syna studoval japonštinu v Olomouci a pracoval dva roky v Tokiu, víte co mi dovezl za dárek? Hahaha..."


Tunel.


„Přivezl Beatles v japonštině! No to vám bylo, já to vůbec nemohla poznat! A vy studujete taky jazyk? To chce ještě k tomu něco, dneska co je jazyk sám o sobě.“


Tunel.


„Já jsem dokončila uměleckou fakultu v Ostravě.“

„Jéééje, no tak to je vůbec k ničemu! Haha. To jde všechno dopředu.“


Poslušně neodporujeme.


„A kam jedete, to jste všechny z Blanska?“ - „Nené, do Blanska na výlet, koupat se na lom.“

„Ts, lom, to aspoň aquapark, jestli je už otevřený nebo na přehradu.“ - „Nené, lom.“


Tunel.


A konečně všechny vehementně upozorňuju na sochu a sektu. Už jsme tady! Stejně to pro mě navždy bude sekta, mučírna alá hostel. A hned na druhou stranu, lom! Zatopený kamenolom s poklady na dně, protože tam jezdí jenom potápěči. Brzdy hvízdaj, před paninkou teda klobouk dolů, dobrá elektrikářka. „Nic holky, musím pro psa na cvičák.“ Nasadila klobouk a „Mějte se krásně, ať se daří!“

x

Kupé II.

Pronásledoval mě už ve Skalici. Na nástupišti nikdo, jen tři prázdný lavičky, sednu si úplně na kraj, jak mám ve zvyku, uši sluchátka, ruka kniha a děda jednoduše vedle mě posadí dvě naditý igelitky a přešlapuje si ze sluníčka do stínu. Výstavní pupek, zlatý zub a tváře jako dvě červený kuličky, 65+.

Lezu do vagónu, uprostřed prázdný kupé, jupí. Po chvíli děd ve dveřích - "S dovolením." Usmívá se, zlatej zub, tak jo, dobrý, pojď si, děde. Cítím vůni bábovky.


Zrovna pasáž, kdy se Dorian vrhá na Basila a zarývá mu nůž do široké cévy za uchem a děd ruší, jestli na mě nefouká, jak originální. "Fouká, ale příjemně, můžete nechat otevřeno."

"Ach tak. Taky do Prahy? Já tam jako děcko žil, ale to už je dlóho."

"Hm, hm."

Kouká z okna: "Koně, aj já mám koňa, to je kósek, ale už jen jednoho, tomu bylo pětatřicet, to je věk na koňa! Šak dvaačtyřicet roků sem s něma tahal klády po boskovických kopcách. Ale dneska už ani náhodó. Všechno se pomalu hojí. Švica mi dala koláčky, tak jsem to tu provoněl celý vagón, haha, dáte si? Já su jeden z těch, co jedó vlakem jednó za rok. Do Prahy na mrskačku! Haha. Znáte Velenov? Tam zme jezdili na rekreaci a mám tam chalupu po prarodičích..."


Přistupuje paní, ptá se, máme-li volno a děd: "Šak sednite."


Na trase známá průvodčí, kdo jste ji jednou potkal, jistě pamatujete. Natahuje linie monotónní, ale klesající melodie, ale hlavně to její luxusní neskutečný protažení rozlučkového slova: "Děkujuuuuuuuuuu.".


Děd cení zlatý zub: "A jakého jste vyznání?" A už se jal vytahovat z brašny letáček "Zprávy z Medžugorje" - v tu chvíli se vracím k Dorianovi, děd mluví dál. Šup a letáček mám v ruce. Ale věřím, že jen hledal posluchače, tyhle lidi nechtějí vést konverzaci, chtějí si mluvit to svý, čemu věří, co je těší, zajímá, baví, nadchne...

V Ústí mě vlastně vysvobodí slečna s krosnou, co mi nemilosrdně oznamuje, že jí velebně sedím na rezervaci číslo 76. Zrovna já.

Stojím u okna, čučím na tu tisíckrát jetou cestu Ústí - Choceň a jak to tam mám ráda a zároveň jak mě to tam tísní.

Asi jsem se zamilovala do kraje jihomoravského.